Titagarh je první větší středisko pro malomocné, které založila Matka Tereza. Nachází se na severovýchodním okraji Kalkaty v těsném sousedství železnice.
V této vesničce žilo v době návštěvy člena Nadace přibližně 900 lidí, z čehož je cca 200 nemocných leprou a také 300 uzdravených z lepry, kteří z převážné většiny pracují na tkalcovských stavech a tkají sárí, prostěradlo a další věci potřebné pro práci Misionářek. Tito lidé by vinou své bývalé nemoci měli velký problém sehnat práci a začít opět žít obyčejný život. Dále jsou zde rodiny a děti těchto bývalých či současných nemocných. Děti zde také dostávají alespoň nejzákladnější vzdělání.
Lidé se tady o sebe navzájem starají, takže celou vesničku má na starost pouze 9 bratrů – Misionářů lásky, kterým Matka Tereza tuto vesničku svěřila.
Lidé jsou tady velice hodní a milí. I ti malomocní se usmívají a zdraví sepjatýma rukama a lehkým úklonem. Na displeji fotoaparátu jim ukazujeme jejich fotky a oni se za to na nás usmívají a děkují nám. Ale přitom by měl člověk spíš děkovat jim. Že i přes své znetvořené, či již amputované končetiny (zejména nohy) se dokážou usmívat… Tak toto dokáže opravdová láska. Člověk tak pomalu začíná rozumět tomu, proč Matka Tereza říkala, že ten poslední malomocný v jejím centru je na tom lépe než člověk bohatý, ale opuštěný.
