Je snad někdo, kdo by ještě nikdy neslyšel o této drobounké albánské řeholnici, která zasvětila svůj život nejchudším z chudých v indické Kalkatě a jejíž dílo se rozšířilo prostřednictvím řádu Misionářek lásky po celém světě? Jelikož je pro nás Matka Tereza inspirací, jak opravdově žít podle Evangelia, rádi bychom na tomto místě seznámili více lidí s jejím životem a dílem.

Matka Tereza, vlastním jménem Agnes Bojaxhiu, se narodila 26. srpna 1910 v městě Skopje, které tehdy náleželo Albánii v Osmanské říši. Její životní směřování nepochybně velmi ovlivnila její zbožná maminka, na které Agnes jasně viděla, jak vypadá prakticky žitá víra, sloužící Bohu prostřednictvím služby bližním.

Když je Agnes 12 let, tak v ní vyprávění jezuitských misionářů probouzí touhu jít do Indie pomáhat chudým. V 18 letech se jako dospělá dívka rozhoduje zasvětit svůj život práci pro chudé v Indii. Vstupuje do řádu sester Naší Paní Loretánské, který má misie v Indii. Přijímá jméno Marie Terezie od Dítěte Ježíše, které si vybrala, aby uctila svatou Terezii z Lisieux.

V Indii se však věci nevyvíjejí úplně dle představ mladé sestry Terezy. Po noviciátu nezačíná pracovat mezi chudými, ale dostává za úkol učit zeměpis a dějepis ve škole pro děvčata z bohatých vrstev. Sestra Tereza tento úkol poslušně přijímá. Svou práci miluje a je velmi oblíbená u svých studentek. Bůh si ji během následujících 18 let připravuje na úkol, pro který se nadchla už jako děvčátko.

V 36 letech během duchovních cvičeních nabývá sestra Tereza přesvědčení, že je jejím posláním sloužit nejchudším z chudých za zdmi kláštera. Poté, co dostává povolení od papeže, opouští klášter s jeho pohodlím a jistotami. Měla tenkrát pouze tři sárí a pěti­rupiovou bankovku (2,25 Kč). Nejdříve absolvuje několikaměsíční ošetřovatelský kurz v Patně. Pak se vrací do Kolkaty a 20. prosince 1948 začíná pracovat mezi chudými obyvateli slumu Motijhil. První den přichází pět malých žáčků. Už to nejsou navoněná děvčata z lepších vrstev, ale špinavé a zavšivené děti ze slumů. Sestra Tereza již nemá k dispozici vybavenou školní třídu, tabuli, ani židle, a tak kreslí písmena bengálské abecedy do země. Učí pod širou oblohou u zapáchající vodní jímky. Za týden počet žáků vzrostl na 21. Výuka často začíná koupelí a poučením o hygieně. Lidé cítící sounáležitost přinášejí břidlicové tabulky, knihy, židle, stůl. Začátkem nového roku počet žáků překročil padesátku. Sestře Tereze ve svém volném čase pomáhají tři další učitelky. Sestra Tereza se však nezastavuje. Ještě v lednu zprovozňuje ošetřovnu tuberkulózních pacientů. Začátkem února pak již čile funguje další škola, tentokrát v Tiljale.

V březnu 1949 se přidávají k sestře Tereze její dvě bývalé žákyně. A s ubíhajícími měsíci přicházejí další mladé dívky, které chtějí věnovat svůj život službě nejchudším a které budou prvními členkami nové kongregace nazvané „Misionářky lásky“. Sestra Tereza se tak stává matkou Terezou. Sestry provozovaly dopoledne školu a odpoledne ošetřovnu. Navštěvovaly nemocné a staraly se, aby byly těžké případy přijaty do nemocnice. Nemocnice jsou však v té době přeplněné a často odmítají přijímat „beznadějné“ případy. Tito lidé pak umírají opuštění na ulici. Pro ně zakládá matka Tereza svůj první domov – „Domov umírajících“. Sem sestry přinášejí lidi umírající na ulici, aby zemřeli obklopeni láskou a péčí. Pro mnoho umírajících je to poprvé po dlouhých letech, kdy cítí, že je má někdo opravdu rád. Umírají usmíření a s pokojem v srdci. Samotné matce Tereze takto zemřely v náručí tisícovky lidí.

Matce Tereze vždy velmi ležel na srdci osud dětí, kterým se věnovala už od začátku své práce mezi nejchudšími z chudých. Proto zakládá v roce 1954 Shishu Bhavan, což znamená „Dům dětí“. Zde se ujímá sirotků, dále dětí pohozených z důvodu bídy či postižení, ale i miminek, která přežila vlastní potrat. Jelikož byl brzy tento dům přeplněn, matka Tereza brzy otvírá další Shishu Bhavany v různých částech Kolkaty.

Již od začátku své misie přemýšlí matka Tereza o tom, jak pomoci malomocným. Sociální stigma této nemoci způsobilo, že tito lidé žili a umírali bez jakékoliv pomoci za okrajem lidské společnosti. Matka Tereza a její sestry nejdříve využívají mobilních ošetřoven, díky kterým mohou dopřát léky a ošetření tisícovkám malomocných pacientů. V roce 1958 zakládá na okraji Kolkaty první velké středisko pro malomocné – Titagarh. Kolonie malomocných ovládaná gangy, které se policie raději vyhýbala, se mění na vesničku, kde se každý snaží podle svých možností přiložit ruce ke společnému dílu.

Do roku 1960 působily Misionářky lásky „pouze“ v několika­milionové Kolkatě, což bylo přesně podle církevního práva, které zakazuje kongregaci mladší než deset let, aby otevírala nové domy mimo diecézi, ve které vznikla. Jakmile však desetiletá lhůta uplynula, začíná matka Tereza zakládat nové domy po celé Indii. Koncem šedesátých let už měly Misionářky lásky jen v Indii 25 domů! Z těchto domů uveďme např. Shantinagar – soběstačná vesnice, ve které žijí malomocní jako svobodní občané pohromadě se zdravými, bez obav, že budou vyhnáni policií a bez pokořování lidmi, kteří by je odháněli za okraj společnosti. V roce 1963 vzniká také mužská větev řádu – Misionáři lásky.

K otevření prvního domu v zahraničí došlo v roce 1965 ve Venezuele. V této době již měla matka Tereza 300 následovnic. V dalších letech zakládá matka Tereza domovy v Římě, v Austrálii, v Londýně, Jordánsku, v newyorském Bronxu, Bangladéši, Severním Irsku, v oblasti Ghazy, Jemenu, Etiopii, na Sicílii, v Papui-Nové Guineji, na Filipínách, v Panamě, Japonsku, Portugalsku, Brazílii, Burundi, v bývalém Sovětském svazu, Jihoafrické republice a na mnoha místech východní Evropy i v ČR. Po mnoha obtížích se matce Tereze podařilo otevřít dům i v její rodné Albánii.

Matka Tereza umírá 5. září 1997 ve věku sedmaosmdesáti let. 19. října 2003 papež Jan Pavel II. prohlašuje Matku Terezu za blahoslavenou. Dne 4. září 2016 ji papež František prohlásil za svatou.

V roce 2020 měla kongregace 5167 řeholních sester (https://en.wikipedia.org/wiki/Missionaries_of_Charity)

V roce 2006 měl řád více než 4 500 sester 89 národností, 743 domovy ve 134 zemích, z toho 242 domovy v samé Indii. Uvádí se, že Misionářky lásky živí přibližně 500 000 rodin, vyučují asi 20 tisíc dětí ze slumů a ošetřují přibližně 90 000 malomocných. V jejich mobilních ošetřovnách se ročně dostává ošetření cca 6 milionům nemocných…